Jak se létá v Lichtenštejnsku aneb Alpin Marathon

Krá, krá, krá!
Právě jsem se vrátila od hradu. A to od hradu přímo knížecího, Lichtenštejnského. Je moc hezký, bydlí v něm vládce Lichtenštejnska a tyčí se přímo nad Vaduzem. Ten je hlavním městem zemičky, kterou vrána po délce přeletí na pár máchnutí křídel. Ale napříč!!! Napříč, to je něco jiného. Ale popořádku.

Ve čtvrtek večer se u mě doma scházíme v sestavě Ivana a Libor Pilařovi, Vašek Krejza s kamarádkou Věrou, můj vodič Evžen a já. Celou noc jsme jeli, ale to jsem prospala. Ráno okukujem hrad (dovnitř se pochopitelně nesmí) a pak jedem strašnej kopec do Malbunu. Tam bude zítra cíl a tak si jdeme prohlédnout poslední kilometry, které vedou kolem celého městečka. Je krásně, fotíme se u 40. kilometru (co kdyby) a hvízdáme na sebe se spoustou svišťů. Ti se vůbec nebojej a desítky jich svištěj po loukách.

Po poledni se vracíme dolů a ubytováváme se ve Feldkirche v Rakousku (kdyby tam někdo jel, kráknu mu adresu, bylo to tam bezva). Odpoledne si jedeme pro čísla. Potkáváme tam i Miloše Škorpila a pár dalších známých, během pár vteřin dostáváme obálčičku s číslem a čipem a ... to je vše. Prezentace je jediná místnost v LGT bance (hlavní sponzor závodu) a nic dalšího vás před startem nečeká. Aspoň si můžu večer pořádně srovnat brka, protáhnout křídla a připravit všechno na zítřek. Ráno je zataženo, a tak všichni přemýšlí, co na sebe a co s sebou. Běžíme a letíme čtyři. Ivana, Vašek, Evžen a já. Libor nám bude dělat podporu na kole (teda ty kopce mu nezávidím už předem) a Věra jede fandit do cíle. Já kromě svého čísla SARA 1 jsem si k Evženovi strčila mikrotenový pytlík jako pláštěnku a on si zase k Liborovi dal větrovku. Oboje nám pak zachránilo minimálně dobrou náladu.

Na startu je poklid (startuje jen 755 běžců a běžkyň a jedna vrána) a po výstřelu v klidu plachtím mezi závodníky. Letíme podél Rýna, pár běžců mě zdraví, pamatují si mě z loňska z Zermattu. Na osmém kilometru začíná pršet. Prolétávám Vaduzem, lidi mi hodně tleskaj a fanděj, to se s Prahou nedá srovnat. Za Vaduzem končí pohodový let. Strkám zobák do mikrotenu a stoupám k hradu. Tam je zase spousta lidí, fotěj a tleskaj a pak odbočujem do lesa a končí legrace. Mávám křídly co to dá, běžci šlapou do strmého kopce, leje a začíná hřmít. Na občerstvovačkách jsou dobře zásobení, jen nám chybí něco teplého. Takový studený ionťák do zobáku při teplotě deset stupňů a hustém dešti není nic moc. Evžen je rád, že mu sedím na ruce, druhou má úplně ztuhlou (tak, že mě ani nedokázal přendat).

Dlouze sbíháme do Stegu na 25. kilometru, kde je cíl půlmaratonu (prodlouženého) a taky Libor. Evženovi dává šusťákovku a hned je znát, že se mu běží líp. Přes neustálý déšť a už druhou bouřku jsou stále lidi podél trati, dětičky nabalené nebo i v kočárcích (jak se na některá místa dostali, nechápu) a všichni nadšeně povzbuzujou. Zato na ně krákám, klovu je do rukou, prostě to je závod, který mě baví.

Ze Stegu obíháme horu Valorsch, cesta se vlní, mácháme se v rozvodněných potocích. Cesta se mění na pěšinku a zase strmě stoupá. Všichni jdou v zástupu kosodřevinou, předbíhat se nedá, už si se mnou nikdo nekráká, někteří toho mají viditelně dost. Shora jsou slyšet alpské rohy. A v jedné serpentině pak dva trubači, několikametrové trubky a troubí a troubí. Bylo to moooc pěkný. Vrcholek stoupání a hluboko dole Malbrun. Krákám na Evžena, ať roztáhne křídla a pořádně plachtí, docela poslouchá a dolů předlítávám řadu běžců. Prolétáváme kousek od cíle, ale nás ještě čeká pět kilometrů. Libor s Věrou nás fotí, lidi fanděj a kupodivu se nám běží a letí moc dobře. Kroužíme kolem městečka, hrabem se bahnem do posledního kopce (ještě, že jsme se u tý čtyřicítky fotili včera, dnes tu je mokro a mlha, ani svišti nepovzbuzujou). Dlouhá rovinka a pak už se řítíme kilometr z kopce. Předlítávám ještě pár běžců a už slyšíme Evzen Ge, Czech Republic. No, zase na mě zapomněli (taky nemám čip), ale u cíle nám hezky fanděj. Čas 5:19, chviličku za náma přibíhá Ivana i s českou vlajkou a pak i Vašek.

Za cílem mám připravený zobák na medaili, ale tady se NEDÁVÁ ŽÁDNÁ. Jen igelitka s tričkem a jako suvenýr fakt krásný špunt do flašky od Swarovskeho (křišťálový, s kytičkou, až budeme doma popíjet, tak mi to budou straky závidět). A nedostáváme ani nic dalšího, jen napít. Jídlo si běžci můžou koupit(!) v narvaném stanu. Naštěstí je tu Libor, a tak máme vlastní zásoby. Převlékáme se a společně s Ivanou, Vaškem a Věrou čekáme na autobus. Jaksi si nevšimli, že tu je pár set běžců (doběhlo jich 712, 43 vzdalo), kteří chtějí dolů. První autobus nás nebere, že jen k sezení, a tak mokrý a promrzlý dav čeká dalších dvacet minut. Do dalšího autobusu už jsme se nacpali i na stojáka, řidič neměl šanci.

Libor už čeká u auta. Kupodivu ve sjezdu nezmrznul a jako vždy se o nás skvěle staral. V hotelu už jen sušení, jídlo,víno grog, spánek a ráno dlouhá cesta domů. Jo a při odjezdu bylo sluníčko. Ještě teď si suším peří ale i tak to bylo krrrááááásné.
Ahoj Sára