Pondělí : plánovaný odchod v 9:00 p.č. se nekoná, Z postele nechce vylézt nejen motorová pila Lída, ale ani půlmaratonci z vrchního pokoje. Ostatní díky noční těžbě dřeva ani nespali, tak jsou vzhůru a snaží se zorganizovat odchod. Místopředseda je nešťastný, nikdo ho nechce poslouchat, kdeže je předsedova přirozená autorita? Venku začíná pršet, nicméně dorážíme na stanici Heysel, poblíž neslavně proslulého stadionu. Před námi se vypíná obrovská stavba Atomia a před ní park Mini Europe. Zde je možné projít celou Evropu zmenšenou 1:25 během několika minut. Paříž, Atény, Berlín. A kde je Praha? Trochu se stydíme, jen Staroměstská radnice a před ní zaparkovaný mercedes.

   To už se nám opravdu rozpršelo tak honem někam na hranolky, Lucka nám už po několikáté hlásí, že musí příteli koupit francouzské cigarety Gitanes, které jsou prý v Belgii nepikantnější.

   Do Atomia nejdem, je to hezké jenom z dálky, chtěj za to 10 éček a navíc je zataženo a tudíž není nic vidět. No a to je ještě pěkná fronta u vstupu.

   Jedem tedy metrem na Gare du Midi, kde se se slzami v očích loučíme s Lídou, která čeká na vlak do Londýna. „Brzy se uvidíme a pozdravujte Karla“ kříčí dojatá blondýna a mizí v davu.Nasedáme do autobusu s tureckým řidičem a čeká nás hodinová cesta na letiště. Času je dost, ale odjezd se nesmyslně zdržuje. Turek nechvátá a užívá si moci nad cestujícími. S půlhodinovým zpožděním pak vyráží k letišti a najednou zastavujem – zácpa, čas neúprostně ukrajuje další a další minuty do odletu letadla. Začínáme vymýšlet nouzový plán. Zavoláme předsedovi a ten nás kamionem odveze, nebo rychlá spojka jednatel, který by tisícikilometrovou vzdálenost z Prahy zdolal zhruba za čtyři hodiny? K variantě !předseda“ se náhle hlásí i pani v modrém svetru na sedačce před náma. O Karlovi už slyšela a ráda by ho poznala na vlastní oči.