Neděle 7:00 budíček: „To se krásně spalo, co?“ souká se pomalu slečna Ford z ostrovů z postele a nechápavě hledí na nevyspalou zoufalou tvář maratonce ze Štěpánova a jde si zapálit na balkon.

Místopředseda zatím zhltl lehkou snídani a nařídil kolegyni ať sebou laskavě hodí. Náměstkyně sl. Jana společně s Luckou pomáhají s přípravou a v 7:40 skutečně odcházíme. Na startu jsme za půl hodiny, avšak sami, pořadatelé teprve staví zábrany a všichni běžci ještě vyspávají. Mezi oběma našimi běžci to vře, „to jsem mohla ještě spát a nebo si vzít s sebou alespoň o dvě cigára víc“ pokuřuje nervózně Lída. Místopředseda ji klidní a uvažuje o konci kariéry. Nakonec se oba dočkali a v 9:02 předsedova času vyrazili společně s 1900 dalšími borci na trať. Mezi tím se pomalu vzbouzí i dominikánec Pavel a češka Venda, kterým opět pomáhá náš support tým vyzdobit se vlajkami a vyrazit na start.

   Holky povzbuzují na 16 km a poté pár metrů před cílem. Jako první se v cílové rovince překvapivě objevují správce pípy  s Vendou. Usmívají se na všechny strany a nebýt místopředsedovi rady, ať běžej pomalu, byl by z toho jistě i mnohem hodnotnější čas. I tak na začátek kariéry 2:06 na půlmaratonské trati je velice slušný výsledek. Kdo by to býval do Pavla ještě před několika měsíci řekl, tehdy motorkář, dívajíc se skrz prsty na lidi pohybující se jinak, než v sedle silného stroje a dnes. I zde je vidět síla předsedovy osobnosti. Ten totiž začátkem léta nařídil svému oblíbenému náměstkovi tak trochu z legrace: „na podzim poběžíš maratón“ a tak běžel.

   Do cíle se nakonec úspěšně dostali i oba maratónci. Pan Neděla s poněkud horším časem, přeci jen neúčast předsedy na trati byla znát. Ani s britským pasem avšak s českou vlajkou na tváři běžící žena si svůj osobák nezlepšila. Přeci však oba šťastni, že to maj za sebou.

   Pod vedením Lucky s Janou jsme se pak postupně dostávali k hotelu. Místopředseda si ušel ještě další tři kilometry, jelikož mu holky chtěly ukázat dosud neprozkoumanou část města, naopak ostatní neotáleli a šli rovnou. Nakonec jsme se všichni úspěšně sešli a oslava mohla začít.

   To by člověk neřekl, jaký je problém najít v neděli navečer v centru Bruselu kloudnou otevřenou restauraci. Nakonec se povedlo, chutě jsme zasedli v krásné hospůdce a začetli se do jídelňáku, který ve francouzštině a dokonce i v nizozemštině nabízel opravdové lahůdky. Bylo nám trochu divné, že hospoda zeje prázdnotou, ale přede dveřmi je nával, až jsme pochopili, co znamená zákaz kouření v restauracích v praxi a navíc nám číšník vysvětlil, že má otevřeno, jenom proto, že hraje v televizi místní klub Anderlecht s konkurenčním  Standardem Lutych a pro nefanoušky nemá místo. Stali se z nás opět hladoví a žízniví turisté, které nikdo nechce. Nakonec jsme se ale přeci jen chytli, zapíchli prst libovolně do holandského jídelníčku a nechali se překvapit, co nám přinesou.