Rozvoj nových, účinných palných zbraní koncem 14. století, především dělostřelectva, jímž byla vyzbrojována středověká vojska, znamenal nenadálé ohrožení obranyschopnosti hradů, jichž někdejší stavebníci počátkem 13. století dalekonosné palné zbraně neznali. Zkušenosti z dobytí hradu v roce 1467 donutily majitele věnovat při obnově hradu zvýšenou pozornost jeho obranyschopnosti. Hrad byl nejsnáze přístupný a "zranitelný" z hřebene stoupajícího na jižní straně. Bylo proto nezbytně nutné toto místo ohrožení pojmout do šíře koncipovaného obranného systému a tomu nejlépe odpovídala výstavba předsunuté bašty. Byla umístěna na strategicky významném nejvyšším bodě táhlého, skalnatého hřebenu, přeťatého na jihu širokým, uměle vyhloubeným příkopem.

Vznikla tu mohutná centrální věž, která je tvarována k jihu směřujícím ostrým břitem, uzpůsobeným k srážení nepřátelských střel do stran. Prostor v patře věže, přístupný po točitém schodišti, vykazuje důmyslnou dispozici střílen, určených k palbě z lehkých děl. Čtvercový otvor v podlaze ústí do vysokého, temného přízemí, které sloužilo jako prachárna a zásobárna posádky věže. Dnešní přízemní vchod byl prolomen až v 19. století. Prostor kolem hlavní věže je chráněn masivní obvodovou hradbou podkovitého tvaru se střílnami, z jejíž čelní části se zachovala jen torza.

Tato bašta je jedním z nejlépe dochovaných objektů pozdněgotického fortifikačního stavitelství a svým významem v genezi středoevropských opevňovacích staveb 15. století přesahuje rámec Čech.